NVP Olomouc 7.1. a KV Vyšehoří 8.1.2011

    Protože na poslední klubové výstavě Endymu chyběl jeden jediný den, aby splnil podmínku chovnosti, rozhodli jsme se podniknout dlouhou cestu na Moravu na další klubovku. A když už jsme tam jeli, bylo by škoda nezůčastnit se národní výstavy den před tím.

    Několik hodin před odjezdem jsme to málem zabalili. V Praze totiž začalo pršet a na zmrzlé silnici se zbytky sněhu a ledu se dělala docela slušná klouzačka. Co vám budu povídat, ve čvrtek večer jsme pojížďkou po Praze byli docela vyjukaný. Ještě ten večer jsem doma sedla k internetu a zkoumala celorepublikové dopravní info. Nakonec jsme se rozhodli, přihodili do auta lopatu a řetězy a v pátek po čtrté ráno vyrazili.

    Cesta byla překvapivě dobrá a také volná, jelo se moc dobře. Klouzačka ve výstavním areálu v Olomouci nás nechala naprosto v klidu, to byl opravdu hodně slabý odvar toho, co bylo večer v Praze.

    Když jsme mrkla do výstavního katalogu, byla jsem příjemně překvapená, protože foxlové šli jako první plemeno. Nejprve drsnosrstí, bylo na co koukat. Nešlo si nepovšimnout vysokého silnějšího pána s bílým plnovousem. Byl tam totiž pořád, snad v každé třídě. Po pohledu do katalogu jsem zjistila, že tento pán přijel až z Německa a měl přihlášeno 14 psů. Takže vlastně vystavoval hlavně on, my Češi jsme mu tam dělali jen jakousi kulisu. A také sbíral kdejaké ocenění, skoro všechno vyhrál.

    A pak přišla naše chvíle. Endy byl docela v pohodě, předváděl se moc hezky. Ze tří psů se umístil na skvělém prvním místě. Posudek rozhodčího, pana Hutěčky, vypadalo takto:

zkus nůžkový, pěkný pes, správná hlava, výborný krk a hřbet, správné zaúhlení dolních končetin, správně nasazený prut, pohyb plynulý, krásné předvedení, V1 CAC.

    Co vám budu povídat, byli jsme moc spokojeni. Výsledkem na této výstavě jsme si totiž splnili poslední podmínku pro získání titulů Českého junior šampiona a Klubového junior šampiona!

    Odpoledne, nadšeni pěkným umístěním, jsme navštívili nedalekou CHS od Hrubého lesa, odkud pochází naše Ája. Bylo pro nás velkým překvapením vidět její setřičku! Přestože podle chovatele jako štěňata byly holky úplně stejné, čtyřměsíční pobyt "pražské povalečky" udělal své. Po pravdě jsem nemohla věřit svým očím, jak Zuzin pobyt na horách a venku proti Ájino válení se u kamen v bytě je na těch holkách znát. Zuzinka má strašně hustou srst a je to kus ženský, Ájinka je proti ní taková uhlazená městská slečinka. Prostě horskej vzduch je horskej vzduch.

    Druhý den, v sobotu, jsme vyrazili za svým cílem uchovnit Endyho. Vznášíce se někde v oblacích po pátečním úspěchu, jsem byla opravdu nemile překvapena známkou rozhodčího, pana Smékala. Posudek je sice pěkný, ale ta známka nás tak trochu zaskočila:

zkus nůžkový, oko tmavé, ucho dobře nasazené, dobře nesené, výborný krk, mírně delší hřbet, správně nasazený a nesený prut, správně uložená lopatka, velmi dobré úhlení zadních končetin, správný hrudník, pes správně upraven, užší chod předních i zadních končetin, VD.

    Inu, co se dá dělat, takový je život. Jako na houpačce, chvíli nahoře, chvíli dole. Tak jsem si tak uvědomila, jak je ten úspěch vrtkavý a pomíjivý. A jako paradox bude mít Endy v rodokmenu zápis chovný se známkou VD a někde pod tím tituly šampiona.

    Když už jsme na tu klubovku jeli, přihlásila jsem i Ájinku, ať si holka zvyká. A navíc, měly stát v kruhu vedle sebe sestry, takže zajímavá podívaná. Ale nakonec jsem Áju nevystavila, protože po ostříhání se jí nepěkně zvedly uši a vypadala spíš jak netopýr. Tak jsem alespoň pochytala nějaké rady od zkušených chovatelů, co s tím dělat. Doufám tedy, že uším domluvíme, a na další výstavě už se holka ukáže, protože je to opravdu moc pěkná fenečka.