Výlet na Říp

Sobotní počasí sice nevypadalo moc přesvědčivě, ale my to zkusili a vyšlo to!

K Řípu (ostatně jako skoro ke všem památkám a přírodním lokalitám) nezadejete. Auto musíte odstavit na parkovišti a povinným poplatkem přispět do vesnické pokladny((.

Cesta od parkoviště vede alejí tvořenou, jak jinak, vzrostlými lípami. Postupně stoupáte a stoupáte a stoupáte... A pěkně to tam fičí, včera to bylo skoro na zimní bundu a kulicha. Těsně pod Řípem jsme se lehce vzdělali z několika tabulí a pokračovali ve stoupání. Jakmile jsme se ponořili pod ochranu listnatého porostu, vítr zmizel a my se začali postupně rozepínat. S rostoucí výškou jsme funěli čím dál víc a potili se čím dál víc. Enďase coby lovce tělem i duší jsem pro jistotu připnula na řemen, protože tabule nás informovaly o hojné fauně (lišky, kuny, jezevci). Zhruba uprostřed stoupání jsme potkali zbytek obyvatel historické vesnice (alespoň tak jsme to pochopili). Královna dokonce poznala, že to zvíře snažící se uškrtit na řemeni je Dášeňka, čili foxteriér. (Enďase máme šest měsíců a za tu dobu jen čtyři kolemjdoucí poznali jakéže je to plemeno - většinou ho tipují na parson russel teriéra, jack russel teriéra, bígla nebo oříška.) Takže bod pro královnu.

Po chvilce přišla první vyhlídka a naše vydýchání. Další zastávka byla téměř nahoře u hospody, kde jsme se pokusili uhasit žízeň (Štěpka si většinu společné a neskutečně drahé kofoly vylila na kalhoty, takže jsme se fakt jen symbolicky svlažili.) Po pár metrech stoupání jsme dorazili na vrchol ke kapličce a pokračovali na další vyhlídku. Enďas se taháním do kopce lehce zklidnil, takže mohl ze řemenu. Neodpustil si oblažit slečny feny a pak lítal s ocáskem zalomeným mezi námi a skupinkou turistů. (Zalomený ocásek signalizuje totální radost a hecnutí se a doprovází ho lítání kolem dokola ve zvětšujících se a zmenčujících se kruzích.)

Po dostatečném pokochání se na vyhlídkách jsme se jali sestoupit dolů. Ale proč bychom to celé obcházeli, když dolů vede bezva zkratka? Bezva by bylo, kdyby nebylo po dešti a my neměli vycházkovou obuv. (Já jsem dokonce měla boty co kloužou i tam, kde by vás to ani nenapadlo.) Jestli chcete vědět jak to dopadlo, radím vám, po dešti tou zkratkou raději nechoďte. My jsme si odtamtud odnesli notnou dávku bláta nejen na botách))). V aleji jsme cestou dolů potkali spoustu lidí (nedovedu si představit ten nával při lepším počasí) a minimálně tři psy. Endy si s každým musel náležitě zaběhat a s labradorkou to vzal přes blátivou louži - takže naše blátivé vzezření bylo kompletní...

V místní hospodě jsme na záchodě umyli co umýt šlo, dali si kafe, horkou čokoládu a rakvičku se šlehačkou, mňam...  pár fotek zde